Type 2 diabetes in praxis - balancing between resistance and secretion

Diabetes mellitus 2. typu je onemocněni, ktere je charakterizovano progresivnim selhanim funkce B‑buněk na pozadi významne inzulinove rezistence. Individualni přistup ma smysl zejmena u dlouhodobě dekompenzovaných pacientů, u nichž poznani vedouciho patofyziologickeho mechanismu nemoci může napomoci ke spravnemu směřovani terapie. Pacient s teměř vyhaslou sekreci nebude jistě profitovat z terapie sekretagogy ci inkretiny, naopak pacient s vyssi rezistenci, který dospěl k inzulinoterapii, je ohrožen vznikem circulus vitiosus ve smyslu navysovani davek - přibirani na vaze diky anabolickemu efektu inzulinu s možným podilem dojidani hypoglykemii - dalsi zvýseni rezistence - dalsi zvýseni davky inzulinu a takto stale dokola. Prace je zamyslenim nad přistupem k pacientům s dekompenzovaným diabetem mellitem 2. typu s již vycerpanými možnostmi intenzifikace lecby. Jak rozpoznat pacienty, kteři by profitovali z komplexni změny terapie ve smyslu sniženi ci vysazeni inzulinu a převodu na jinou lecbu (zejmena inkretiny), od pacientů, u nichž by takovato změna vedla jen k dalsi dekompenzaci? Jistě důležitým nastrojem je odhaleni převladajici patofyziologie u daneho nemocneho. V prvni casti prace jsou zminěny existujici metody ke stanoveni poruchy sekrece a miry inzulinove rezistence, se zamyslenim nad jejich možným použitim v klinicke praxi. V dalsi casti se publikace snaži porovnanim výsledků intervencnich studii na obdobne populaci poukazat na možne faktory předvidajici uspěsnost zvolene změny terapie u tohoto typu pacientů (v tomto připadě převod na GLP-1 analogy ci razantni sniženi hmotnosti).