Proč (někdy) nemíchat texty aneb Text jako možná výchozí jednotka lingvistické analýzy

Přispěvek se zabýva dvěma důležitými otazkami lingvistickeho výzkumu: 1) Co modelujeme, když modelujeme použiti jazyka? a 2) Co je vhodný vzorek nebo „textova jednotka“ pro analýzu jazyka? Na zacatku diskutujeme několik přistupů k analýze jazykoveho chovani. Pote představujeme nejdůležitějsi charakteristiky Zipfovy jazykove teorie a synergicke lingvistiky. Zaměřujeme se zejmena na aspekty těchto teorii, ktere jsou spojeny s výse uvedenými otazkami. Konkretně zdůrazňujeme, že jednim ze zakladnich rysů těchto teorii je předpoklad, že existuji jazykove zakony, ktere upravuji chovani v lidskem jazyce a ktere lze nejlepe zjistit sledovanim jazykoveho chovani jednotlivce (v konkretnim kontextu). Z toho plyne, že je-li cilem výzkumu prozkoumat zakony tohoto druhu, je jednotlivý text použivan jako zakladni jednotka analýzy. Michani textů může v některých připadech vest k „skryti“ zakonů, jak je uvedeno v konkretnim přikladu. Nabizime take dalsi přiklad, který ukazuje, jak se vlastnosti stejneho zakona (v tomto připadě Menzerath-Altmannova zakona) lisi v různých textech. Nakonec zdůrazňujeme, že použiti jednotlivých textů je v lingvistickem výzkumu jen jednim z možných přistupů k analýze, tj. nesnažime se z něj ucinit dogma lingvistickeho výzkumu.