Levokomorová stimulace - alternativa srdeční resynchronizační terapie ?

Uvod: Prvni klinicke studie naznacily, že levokomorova stimulace (LVP) vede ke srovnatelnemu zlepseni jako stimulace biventrikularni (BVP). Dlouhodobý efekt LVP a jeji vliv na komorovou dyssynchronii vsak nejsou dostatecně znamy. Metodika: Pro vylouceni možneho vlivu jizev po infarktu myokardu na aktivacni sekvenci komor byla dlouhodoba ucinnost LVP studovana u souboru pacientů s idiopatickou dilatacni kardiomyopatii. Do studie bylo zahrnuto 33 pacientů, kteři splňovali konvencni indikacni kriteria k resynchronizacni terapii a měli sinusový rytmus. Nemocni byli randomizovani k BVP nebo LVP. Hodnotili jsme dlouhodobe klinicke a echokardiograficke zlepseni v obou skupinach a ovlivněni stupně komorove dyssynchronie pod vlivem BVP a LVP v prvnich 12 měsicich terapie, a to v pravidelných 3 měsicnich intervalech. Výsledky: Vstupni klinicke charakteristiky byly u obou skupin srovnatelne, kromě větsiho interventrikularniho zpožděni ve skupině BVP. Přestože doslo u obou studovaných skupin ke zlepseni třidy NYHA, LVP byla spojena s lepsimi výsledky již od 3. měsice terapie. U BVP byl patrný trend k postupnemu zlepsovani tolerance zatěže v case. BVP i LVP vedly ke zmenseni end-diastolickeho rozměru LK, ale stupeň redukce byl větsi u BVP. Naproti tomu LVEF vzrostla u obou skupin srovnatelně. Jak LVP, tak BVP prodloužily významně preejekcni periodu prave komory bez korespondujici změny tohoto intervalu u komory leve. Výsledkem byla redukce interventrikularniho zpožděni. Na druhou stranu nevedl ani jeden stimulacni režim k výraznějsimu ovlivněni intraventrikularni dyssynchronie hodnocene tkaňovými rychlostmi nebo k zasadnějsimu prodlouženi diastolickeho plniciho casu. Zavěry: BVP i LVP vedou u nemocných se sinusovým rytmem ke srovnatelnemu dlouhodobemu klinickemu zlepseni, trend k trvalemu zvysovani tolerance zatěže a redukci end-diastolickeho rozměru LK je vsak vice vyjadřen u BVP. Oba typy stimulace vedou k významne interventrikularni resynchronizaci.